Páchání dobra a sexuální harašení

Dneska se pustíme na tenký led, hodíme totiž do tváře pomyslnou rukavici všem hodným lidem. 

V civilizované společnosti je zpravidla vysoce oceňováno pro-sociální nastavení lidí, konkrétně mám na mysli pozitivní mezilidské vlastnosti jako jsou vstřícnost, ochota pomoci a „obětovat se“ pro druhé. Také naší výchovou jsme většinou vedeni ke slušnosti a ohleduplnosti.

Toto pozitivní působení pak vytváří u některých jedinců sklony páchat dobro. Jak můžeme uvedenou činnost označit takovým oxymóronem?

Otázka číslo jedna

Otázkou číslo jedna je, zda sociabilita těchto lidí není tzv. falešná. Tito lidé své jednání komentují slovy „Dělám to pro druhé a myslím to dobře“. Nejedná se zde spíše ale o nerozpoznanou egocentriku? Nepomáhá člověk druhým převážně jen pro svůj dobrý pocit?

Otázka číslo dva

Druhou otázkou vysvětlující fenomén páchání dobra je nedostatek empatie. Pokud navážeme na egocentrický moment z předchozí otázky, dostaneme se k člověku, který soudí (podle sebe), že druhý bude vnímat jeho pomoc pozitivně.

Jedná tak v zajetí přesvědčení: „Já vím co je pro tebe dobré a proto to udělám“. Ve své praxi jsem poznal lidi, kteří se pak hájili: „Že bych se měl-a ptát, jestli mou pomoc opravdu druhý chce nebo potřebuje? Zbytečné. Protože si myslím, že pokud můj úmysl bude čistý, tak cokoliv druhému provedu, musí přece druhý vnímat jako dobré“. Empatie nebo ověření potřeby je bohužel nahrazena předpokládáním, quasi-jistou domněnkou!

První a druhou otázku spojuje nešťastná věta „Nečiň druhému to, co nechceš, aby ti druzí činili“. Její obrovské nebezpečí je totiž ukryto v sebestřednosti pro zdůvodnění našeho chování.

Jak to myslíme? Vezměte si třeba fenomén „sexuální harašení“. A představte si, že jsem člověk, kterého baví mluvit ve dvojsmyslech a považuje za legrační různé sexuální narážky v komunikaci s kolegy a kolegyněmi v práci. Je to pro mne lechtivý humor a líbilo by se mi (nevadilo by mi to), pokud by takto se mnou druzí komunikovali („kdyby mi to činili“). A problém je na světě! Správně by uvedený axiom měl znít „Nečiň druhému to, co on nechce, aby mu bylo činěno“ neboli respektuj druhého – nechť on rozhoduje, co je mu příjemné a ne ty (podle sebe)!

Otázka číslo tři

Třetí otázkou je mýtus „co je v dobrém činěno, je dobré“. Populismus. Pozor, stejně chybné je i obsahově opačné rčení „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly/skutky“, protože konat dobro samozřejmě a logicky neznamená přibližovat se „peklu“.

Jak se tedy Páchání dobra úspěšně vyhnout? Ověřovat si, nepředpokládat. Ptát se, nedomnívat se. Komunikovat, ne jen bezhlavě jednat. Neřízená střela není mírová střela. ☺

S uvedeným jevem jsem se setkal ve své terapeutické praxi – klient zastával takový nebezpečný životní scénář. Narazil jsem na něj i ve své praxi firemního konzultanta – v koučinku si mi zoufal „milý“ vedoucí pracovník, který dělá práci za druhé a pro druhé a vlastní práci nestíhá… A to jsme vůbec nehovořili o hyper-protektivním přístupu rodičů, kteří se o své děti starají tolik, až jim to ubližuje!

Věřím, že zveřejnění tohoto článku není Páchání dobra.

Napište mi Váš názor a zkušenost!

autor: Martin Padalík