Nejlepší a nejhorší obchodník v mém životě

 

Co si představíte pod pojmem ”nejlepší obchodník”?

Úspěšného uhlazeného businessmana?
Naleštěné auto?
Sladěný oblek?

Každý má svou představu o úspěšném obchodníkovi asi jinou. I já ji měl jinou,
dokud jsem nepotkal nejlepšího obchodníka…no, on to vlastně nebyl obchodník,
byla to recepční v horském hotelu.

Představujte si se mnou:
Rodinná dovolená. Kouzelné Vysoké Tatry. A taky hodně sněhu. Vánice.
Strastiplná jízda autem způsobila, že jsme přijeli až pozdě večer.
Moji synové tehdy měli 3 a 4 roky. A byli jediní, kdo byl plný energie. Já byl grogy.
Vyvalil jsem se na recepci se dvěma těžkými kufry. Na čele studený pot ze stresující
cesty. Moji synové mi málem podrazili nohy, jak divoce vtrhli dovnitř za klasického
dětského veselí.

V tom vidím – mladičká recepční vychází zpoza pultíku.
Usmívá se a pokleká k mým synům – “Ty musíš být Martin a Ty budeš Péťa.”
Hlavou se mi honí: Ty brďo, odkud já tu paní znám? Nebo ji neznám? Zná ona mě?
Pak vstává a podává mi ruku. “Krásný večer, pane Urbanec, už jsme Vás čekali.
Měli jsme starost, jestli se vám něco nestalo.”

Co myslíte?
Bylo to pro mě příjemné přivítání?
Spadla mi tenkrát brada.

Víte, já hodně přemítám 🙂 A ten večer tomu nebylo jinak.
Přemítal jsem a uvědomil si jednu věc.

Jakou?

Takovéhle přivítání jsem ještě v žádném hotelu nezažil.

Ten večer jsem byl unavený a strhaný z té dlouhé cesty. Myslel jsem jen na to,
jak úspěšně přistanu v měkkých peřinách. Tato paní mi svým milým vystupováním
ten večer zpříjemnila. A nejen ten večer, ale i celý pobyt. A pozor – celé mé rodině.

Když jsem se jí druhý den ptal, jak věděla o jménech mých synů, usmála se řekla jen:
“Zkrátka jste byl poslední, kdo měl ten den dorazit. Dívala jsem se do papírů
a říkala jsem si: Jaká to mladá rodinka. Jé – oni mají dva chlapečky – Martina a Péťu…
no a v tu chvíli jste vešli do dveří. Nikdo jiný to být nemohl.”

Jednoduché, že?
Ale udělal by to každý?
Ne.

Vidíte, a to je to, co tuto paní recepční odlišuje od ostatních.
Byla to její povinnost?
Její povinnost byla odbavit nás na recepci a ubytovat nás.
Stačilo suché “Občanské průkazy, prosím.”

A proč to tedy udělala?

Protože ji ta práce bavila.
Bravurně prodávala doplňkové služby hotelu, výlety do okolí, masáže…
a kdyby tam měla slona, prodá ho taky 🙂

A proč?
Protože to dělala s radostí. Bylo na ní vidět, že jí práce s lidmi baví.
Nejen, že tím způsobila dobrý pocit, získala i stálé klienty.
My tam totiž sice jeli poprvé, ale rozhodně ne naposledy.

Toto byl tedy můj nejlepší zážitek s obchodníkem.

A teď něco z opačné strany spektra.Nejhorší obchodník.

Šel jsem tehdy s rodinnou kamarádkou na prohlídku bytu.
A protože vím, jak špatně působí, když se člověk opozdí, byli jsme tam načas.
Dokonce o 5 minut dříve – byl jsem na sebe patřičně hrdý 🙂

Čekáme.
5 minut.
10 minut.
Po 15 minutách mi pípne sms.
“Už jedu.” Hlásí zpráva. A protože jsem optimista a mám víru v lidi,
říkám si – určitě má dobrý důvod, proč jede pozdě. Dál to neřeším

Po dalších 10 minutách, kdy už jsem měl nakročeno k odchodu, se pan realitní
makléř objevil. Už od auta na nás křičel a rozhazoval rukama:
“To byla ale zase zácpa, to je hrozný v tomhle městě.”
Až poté následovalo podání ruky a představení se.
Zpocené ruce a přepnuté sako ob knoflík jsem ignoroval a stále si opakoval:
Třeba měl ten člověk opravdu smůlu, teď už to bude v pořádku.

Když jsme vlezli do výtahu, spustil rozsáhlou obhajobu na svůj pozdní příchod,
ve kterém obviňoval všechno ostatní, jen ne sebe. A než jsem stihl reagovat, zeptal se mě,
jak snáším výtahy. S pozvednutým obočím jsem odpověděl na nečekanou otázku.
“Já dobře…ale tady kamarádka má trochu fobii.”
“Hahahaha,” spustil pan makléř hurónský smích,
“Tak to je při stěhování do sedmýho patra fakt blbý.”
Zasmál jsem se a hledal skryté kamery. Tohle na mě musel někdo nastražit. Přestal jsem se smát, když jsem žádné kamery nenašel. Nastalo trapné ticho. Pan makléř si něco hledal v telefonu.

Výtah zastavil. Vystoupili jsme ven a pan makléř začal teprve teď hledat klíče.
“Měl by to bejt tenhle.” Vytáhl klíč s číslem patra a bytu.
Trpělivě jsem čekal, než odemkne. Slíbil jsem si, že mě ten den nic nerozhází.
“Tak ten to taky neni.” Zamumlal, když zkoušel už asi dvacátý klíč.
Už jsem to nevydržel a zeptal se: “Víte konkrétně, jaký je to byt?”
Pan makléř zavrtěl hlavou: “Nemám čas procházet všechny byty, který ukazuju.
Jsem fakt v jednom letu. Jsem prostě typickej makléř.” Sebevědomě se usmál
a asi čekal, že řekneme WOW, nebo tak něco. Místo toho nastalo opět trapné ticho.

Po dalších pár minutách jsme zjistili, že jsme ve špatném patře.
No, nebudu Vás napínat, toto celé se opakovalo ještě jednou – ovšem s jiným patrem.
Po 10 minutách jsme dorazili do 7. patra.

Následovala prohlídka bytu.
“A kolik že byla cena?” Ptám se a dívám se z okna. Byt je to pěkný – nový, čistý, v tichém zázemí a v přírodě. “Ježiši, já teď nevim…Vy si to nepamatujete? Vždyť jste přišel
na inzerát a nepamatujete si cenu???” Řekl tónem, jako kdybych byl nějaký trouba…
to jsem poznal, že jsem potkal někoho, kdo je opravdu na špatném místě.  Ale hecnul
jsem se. Řekl jsem si: “Peťo, to dáš. Ber to jako trénink a pokračuj v prohlídce.”
To byl jediný důvod, proč jsem hned neodešel. Byla to výzva 🙂

Po otázce, zda je tu zavedený internet, jsem začal přemýšlet o tom, jestli je to komedie,
nebo tragédie. Dozvěděl jsem se totiž, že “asi teda jo” a že “asi i plyn je tady zavedenej”.
“To je byt pro Vás?” Zeptal se náhle, bez kontextu. Ale to je v pořádku, obchodník se má
především ptát. “Pro kamarádku.” Podíval jsem se na rodinnou kamarádku, kterou jsem
doprovázel. Ta už byla rudá a bylo na ní vidět, jak moc by chtěla tomu pánovi něco nepěkného říct. Pan makléř si ji nevhodně změřil a spiklenecky mrkl.
“Jasně, pro  kamarádku. Hnízdečko, co?”
Vážení, měl jsem dost.Do této chvíle jsem přemýšlel, že ho pozvu na seminář
obchodnických dovedností, aby se něčemu přiučil.
Ale po této poznámce mi došlo – tento člověk by o to stejně nestál.

Sebral jsem kamarádku, sjeli jsme do přízemí (což mimochodem trvalo jen 20 vteřin,
ne 10 minut) a odjeli jsme. A už NIKDY jsme se nevrátili.

Otázkou je – co způsobilo, že je to můj nejhorší zážitek?

Protože byl nepřipravený? Arogantní? Neupravený?
Protože přišel pozdě? Měl nevhodné průpovídky?
Nebo protože se málo ptal na naše potřeby?

Jistě, výše zmíněné tomu jistě přispělo.
Nejhorší byl ale hlavně proto,že z něj na míle čišelo, že za svou prací vidí jen zisk. Nic víc.

A kde byl zákazník?

Až úplně na na dně jeho priorit. A tak to rozhodně být nemá.

Přátelé, to byly mé dva zážitky s obchodníky.
Poznali jste v nich někoho, koho jste v životě potkali?
Anebo – poznali jste v nich ždibec sebe? 😀

Já díky oběma setkáním dokázal reflektovat sebe a své chyby i přednosti.
A jsem za to vděčný.

Bude skvělé, když se o své zážitky podělíte se mnou.

A víte co? Napište mi je do komentářů – moc rád si je přečtu.

Těším se na ně!

Váš Peter.