Motivační příběh, který si nemohu nechat pro sebe

Když se rozhodli naše babičky a dědečkové navštívit své rodiče, potřebovali k tomu spoustu času.

Dva dny chodívali pěšky přes lesy a kopce. Dva dny si pak se svými maminkami povídali. Společně pak drali peří, sušili ovoce či sekali trávu. A další dva dny se pak vraceli zpátky domů. Cesta jim zabrala celkem 6 dní.

Když jezdili naši rodiče za našimi prarodiči, stačily jim na cestu už jen 3 dny. První den jeli vlakem či autobusem, druhý den si spolu popovídali a třetí den se vraceli domů.

Když se dnes rozhodneme jet za svými rodiči, trvá nám to asi tak hodinu autem. Zastavíme se na hodinku či dvě, občas poobědváme, a pak se už kvůli nedostatku času vracíme honem rychle zpátky. Musíme toho ještě přeci tolik stihnout.

Na jak dlouho nás asi budou navštěvovat naše vlastní děti? Co myslíte?

příběh, který si nemohu nechat pro sebe
Přijímáme to, co sami vysíláme

Je jedno, zda jsou řádky výše i Vaší realitou, či nikoliv. Jde jen o zamyšlení nad tím, že jaká semínka zasadíme, takové plody sklidíme.

Pokud si dnes neuděláme čas na své děti, proč očekáváme, že si ony udělají zítra čas na nás.

Pokud dnes neřekneme své partnerce: „Mám tě rád, moc pro mne znamenáš,“ proč očekáváme, že to řekne zítra ona nám.

Buďme silní a jděme lidem kolem nás příkladem

Tak schválně, zkuste se ještě dnes nebo zítra po navázání očního kontaktu na někoho usmát. Na kolemjdoucího, na prodavačku či třeba na kolegu v práci. A pozorujte, co se bude dít.

Napište mi pak dolů do diskuze, kolik lidí Vám Váš úsměv opětovalo ☺

Autor: Peter Urbanec

Peter Urbanec fotografie

Komentáře
  1. hozef napsal:

    Príbeh Vladimíry považujem za sebe podobný
    Vladimíra vide vyššie s pozdravom hj

  2. Vladimír napsal:

    Zdravím Petře, ano první myšlenka…. je alarmující, ale nutné je začít od sebe… A s úsměvem jde všechno líp… a je až neskutečně nakažlivý a zpětné reakce… no ty jsou úžasné… Plus pochvala spontánní, okamžitá, neformální … a je nám čím dál líp a líp…
    Přeji příjemné a odpočinkové letní dny…. Vláďa

  3. Jiří Maliňák napsal:

    Vystihuje to přesně tuto dobu.
    Někdy mám pocit, že dnes se někteří lidé sejdou raději na Skype či Facebooku než, aby si na sebe udělali čas.
    Je to škoda, protože na tomto světě řijeme jen krátce a jen 1x !!!!
    Hezký den. Jiří Maliňák

  4. Lenka napsal:

    Krásný dobrý den přeji pane Peter :-). Dělám to každý den. Popřeji krásný den, odpoledne…Pokud mě něčím dotyčná osoba zaujme, pochválím ji – ať je to účes, náušnice, boty, atd., tak to upřímně řeknu, chválím cizí lidi denně za cokoliv co mi přijde hezký, potřebný, nebo mi někdo s něčím pomůže, poradí.. Není to umělé, prostě to dělám, protože to tak cítím. Reakce jsou pozitivní, lidi to potěší, mnohdy překvapí, ale zatím mi za popřání krásného dne, nebo pochvaly nikdo hlavu neutrhnul ;). Děkuji za krásný článek, jako vždy mě krásně obohatil :-). S pozdravem a přáním krásného dne, Lenka 🙂

  5. Jirka napsal:

    Ahoj Petře,

    děkuji za příběh. Ano, naše děti jsou naše největší zrcadla. Příběh má i svá “ale”, která pro nastupující generaci tak zcela neplatí. Zrovna včera mi včera kamarád poslal foto své dcery a jejího holandského přítele. Příběh se znovu opakuje, v globální společnosti se vzdálenosti zvětšují a způsob dopravy je jiný. Je na nás, jak se k tomu postavíme.

    Je zajímavé, že mnohem větší reakci než “příběh generací” vyvolal poslední odstavec. Jak praví čínské přísloví – Život zvládáme s úsměvem nebo vůbec.

    A´t se Ti a i všem ostatním daří. Jirka

  6. jan napsal:

    Zpravidla, když jsou lidé ke mně vlídní, rád jim přeji, aby je během dne někdo třikrát nečekaně rozesmál. Často se pak samovolně zachechtají a tak řeknu: To je tedy poprvé. A řehtají se doopravdy.

  7. vendy napsal:

    Dobrý den, přála bych si, aby komentáře k tomuto článku psali ti, kteří nejsou tak pozitivně naladěni vůči okolnímu světu a sdělovali nám, proč se staví k životu negativně! Doufám však, že těch usměvavě naladěných bude stále více a více, ale nevím, kdo to zařídí. Jen psát o tom není asi to pravé, to je v každodenním pozitivním přístupu k životu a dávání tím příkladu druhým. Nevím, někdy mám pocit, že je to marná snaha! Ale protože jsem ten “sluneční” člověk, věřím, že láska a pravda zvítězí nad nenávistí a zlobou. Myslím, že s tím by souhlasilo spousty lidí, jen aby se podle toho chovali. Krásný den, plný usměvavých lidí Vám všem přeje V.

  8. Tatiana napsal:

    Dobrý deň, tento príbeh sa mi oplatilo prečítať. Je tak skutočný a pravdivý, že by bolo fajn ak by sme častejšie dostávali takéto krásne podnety do denného ubehaného života. Úsmev je dnes vzácny a preto si ho máme viac darovať navzájom. Vážme si starých rodičov a rodinu pokiaľ ich máme. Starajme sa o nich čo najlepšie. Mala som v živote pekný príklad, moju babku. Bola to žena veľmi dobrá , múdra, starostlivá a spravodlivá. Stále na ňu spomínam aká bola dobrá a mala nás všetkých 12 vnúčat rovnako rada. Som jej za veľa vďačná. Zdedila som jej niekoľko dobrých návykov a rada odovzdávam jej odkazy aj mojim deťom. Ak môžem rozdávať iným úsmev som naozaj šťastná a robím to rada. Peter, napíšte ešte podobné príbehy v tomto duchu aby sme sa častejšie zastavili a uvedomili si aký máme byť a na čo nemáme zabudnúť. Prajem všetko dobré a nádherný každý následujúci deň, aj všetkým čitateľom.

  9. Zuzana Lučivňáková napsal:

    Krásný den Peter, maminka mně vychovávala tak, že s úsměvem a milým chováním toho více dokážu, věci snadněji vyřeším, lépe se domluvím s ostatními. Snažím se to předat svým dcerám. Jsem pozitivní člověk, usmívám se na ostatní, přeji hezký den…. Máte pravdu, je do báječný dárek, který nás nic nestojí, ale může potěšit. Nejlepší na tom je, že nejen obdarovaného, ale i dárce 🙂 Mnoho úsměvů a báječných dnů přeji Vám všem 🙂

  10. Sara napsal:

    Ahoj Petře,
    parádní a pravdivý příběh – myslím, že je to pravda. K tvé otázce o úsměvu mám dva své vlastní zážitky a oba mám moc ráda.
    První souvisí s jednou mou cestou metrem – od malička jsem byla vedená k tomu, že pozdravit při příchodu kamkliv je slušnost – stejně jsem vedli i naše děti. No, a když jsem jednou vstoupila do metra, měla jsem takovou moc príma náladu a pěkne nahlas jsem pozdravila – reakce byly kouzelné – někdo si podvědomě přitáhl tašku k sobě s výrazem v očích – “Jééé blázen…”, někdo se na mě koukal jako na idiota, ale převažovaly úsměvy a dokonce opětování mého pozdravu – nádhera – od té doby si sem tam dělám takový svůj interní sociologicko-psychologický průzkum 🙂 – pozdravím v metru a sleduji reakce.
    Druhý příklad souvisí s mou školou – jednou jsem od svých studentů dostala usmívajícího se anděla s citátem :ÚSMĚV NÁM ŘÍKÁ, ŽE JE SRDCE DOMA.” – k tomu asi není co dodat, že?
    Krásný a usměvý den přeji všem 🙂

  11. Dáša napsal:

    Příjemný den přeji, Peter. V mém životě je též nastavené lidi, se kterými se setkám potěšit. Potěšit spontánně, přirozeně. Nedávno jsem měla hezký zážitek s pokladní v OBI, se kterou jsem zapředla hovor a najednou se smála a zářily jí oči. S časem pro rodiče je to složitější. Změnila se celá struktura našich dnů. Ženy chodí do zaměstnání. To u našich prarodičů nebylo. Chtěla bych spoustu věcí změnit, ale upřímně nevím jak.

  12. Peter napsal:

    Dnes rano som sa po precitani tohto clanku usmial a milo podakoval pani magistre v lekarni a ona na mna vykuzlila krasny usmev 🙂
    Dakujem za tento clanok i za povzbudive komentare.
    Krasny den 🙂

  13. Michaela napsal:

    Krásný a pravdivý článek. Žila jsem dlouho v Itálii. Byla jsem tam hodně dlouhou dobu zvyklá na obyčejné lidi, pro které není problém se s vámi zastavit, pustit se do řeči, pohladit a pochválit vaše dítě, aniž by se s vámi přímo znali … Jakoby neměli vůbec žádný problém. To je přeci báječné!
    Tady v Čechách to není tak zvykem. lidé se na sebe často mračí. Což je škoda.

  14. Honza Markovič napsal:

    Ahoj Petře, dokonale jsi to vystihl. Většinou nám vůbec nedochází, jak zoufale se žití zrychluje, na úkor vztahů, zvláště v rámci rodiny. Zpravidla si to tvrdě uvědomíme bohužel až na pohřbech, což je často jediná příležitost, kdy se příbuzní setkávají…
    To, co říkáš je potřeba, denně! A hlavně – začít u sebe. Neočekávejme, že to začne dělat někdo jiný. Třeba jo, ale spíš ne. Zvláště u nás, kde je bohužel národním sportem se tvářit kysele, přednaštvaně (jsou i výstižnější slova)… Je to opravdu hrozné.
    Strávil jsem na přelomu milénia téměř 4 roky v USA a pracoval na stavbách, v supermarketu, a kdeco. Nedivím se, že převážná většina lidí od nás, se kterými jsem se tam potkal (a že jich tam je!), se rozhodla tam zůstat, bez ohledu na to, jestli legálně (což je ovšem těžko dosažitelné), nebo ilegálně, což je nesrovnatelně jednodušší. Dle jejich slov je právě výše uvedená skutečnost ten hlavní důvod, proč se tak děje. Už prostě nechtějí furt potkávat zamračené lidi, je to nesmírně depresivní. A věřte nebo ne, i když přijedou občas na návštěvu sem, už za pár dní je to žene zase zpátky. Zaujalo vás to? To je dobře! 🙂 Z téhož důvodu mám velmi rád Američany, obyčejné lidi. Jsou totiž skvělí. Jako by neměli vůbec žádný problém. Obratem a kdykoliv se s vámi dají do řeči, v hospodě člověk nesedí sám déle než 10 min., hned si k vám někdo přisedne. To je prostě báječné! Já jsem z J. Moravy a právě tento přístup je mi nesmírně blízký. 🙂

    Víte, dokonce ani nám samotným nedochází, jak strašně na nás podvědomě působí ta vyčerpávající pochmurnost kolem nás – dokud člověk nevyrazí do zahraničí, a nesetká se s něčím jiným, tak holt nemá srovnání. Je to smutné, ale současně výzva. Pro každého z nás. Je to totiž smutné dědictví totalitní doby, a já věřím, že se to časem může změnit. To už tu ovšem nejspíš nebudem. A je to tak správně. Pochmurnost musí odejít s námi, kteří jsme v ní prožili většinu svého života (já třeba polovinu).
    Samozřejmě, že to jde, ale dá poměrně velkou práci to v sobě změnit, ze stavu nepříjemného negátora do stavu normálního, standardního, světového člověka. Opět platí – nikdo to za nás neudělá, ba ani nemůže. A právě v tom je ta výzva.

    Díky Péťo, že Tvůj článek významně přispívá s nastartování zcela jiného dojmu, než je ten, jaký ze současné české populace musí mít prakticky každý cizinec, zvláště ze zámoří.

  15. Jitka Rybářová napsal:

    Také toto dělám ráda.Jsem už letitá a tak vždy když vycházím z domu,v duchu si říkám.Usmívej se. Stará,zamračená baba,to by byla urážka dne i lidí.Bydlím na malém městě,neznám zde moc lidí,ale nikdy nezapomenu v obchodě,na poště popřát krásný den.A určitě je příjemný úsměv od ostatních,nebo upřímný úžas.

  16. Ladislav napsal:

    Skúsme sa na to pozrieť okrem boha Hora
    Je možné aby ľudia konali nevedome vedomo ?
    Alebo ináč vedomo nevedome?
    To čo tu na rozoberame je súčasťou lásky a tá ma rýchlosť myšlienky je to najsilnejšia zbraň na svete. Vieme ju používať ?
    Naučíme sa to.
    Čo vám hovorí tachionova energia ?
    Čo je to?
    Koľko o nej vieme.
    Prečo hovoríme Láska hory prenáša
    Poviem tak ten je perfektný v tom čo by som za to dal aby som bol Aj ja taký
    Ak pôjdeme do detailov prídeme k záveru, veď on pre to obetoval celý svoj život mladosť
    Závisť , nenávisť vládnu svetom.
    Hi
    čo urobiť? Verte v niečo.

  17. Tereza napsal:

    Krásný den přeji, Petře. Posílám úsměv jako reakci na ten tvůj, opravdu to funguje. Rozdávám úsměvy napravo-nalevo, den je hned hezčí a věřím, že se to může stát “infekčním”. Přeji všem: ať se nám daří!

  18. Vladimíra napsal:

    Ahoj Petře.
    Protože pracuji celý svůj život s lidmi a okolo lidí, snažím se každý den jim dodat pozitivní náhled na život a dění kolem nich.
    Stalo se mi, že jsem šla koupit časopis. Paní prodavačka byla do té doby vždy zamračená, vypadala jakoby naštvaně. Prohodila jsem s ní několik vět. A tak to bylo pokaždé, když jsem do této prodejny zašla. Netrvalo dlouho a tato paní si se mnou začala povídat a usmívat se. Možná se bála otevřít nitro, možná jí někdy někdo ublížil. Každopádně jsme spolu navázaly kladný vztah.
    Snažím se na lidi usmát, vždy pozdravit, působit pozitivně. Vím, že mohou mít problémy ( kdo je nemá?), které je trápí. Není jim zrovna dobře, děje se něco v rodině ap.
    Ale úsměv je zadarmo, nijak nás neomezuje. Naopak, spoustu z nás dělá opravdu krásnějšími. Nejenom duševně, ale i fyzicky.
    Krásný den všem. A s úsměvem.

  19. Martin Záruba napsal:

    To funguje naprosto perfektně. Teda ne na všechny, ale nic není absolutní. Ale řekněme – na většinu. A i kdyby ne, stojí za to se o to snažit. To, že se chovám lépe, přívětivěji, ochotněji mě samého dostává na vyšší úroveň. A třeba se ostatní také tak budou (alespoň někdy) chovat.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..