Průměrnost je jako slon

aneb sláva průměrným a úspěch přeživším? Vysvětlím.

Jiří Žáček onehdy napsal hezký bonmot: „Z hlav se setnou ty, co přeční. Zato průměrní jsou věční.“ „Onehdy“ znamená doba před rokem 1989. Průměrnost a „přizdismus“ byla tehdy opravdu jedna ze strategií nebo chcete-li „životním scénářem“ mnoha lidí, s jakým mohli přežít bez toho, aby je někdo udal nebo nutil ke vstupu do komunistické strany.

Když jsem na konci devadesátých let začal svou kariéru v oblasti vzdělávání dospělých, logicky jsem se s průměrností setkával snad v každém tréninku. Měla několik tváří:

Tvář 1: obava ze závisti

nebo chcete-li strach z úspěchu. Lidé se báli ukázat, že jsou dobří, aby neztratili pozitivní reakce okolí. Dodnes slýchám pořekadlo „Úspěch se neodpouští“. Asi nedostatek sebevědomí, dodal bych jako psycholog.

Tvář 2: pohodlnost jako rouška lenosti

aneb „stačí mně být průměrný, protože jinak bych musel pohnout zadkem a to bych se dostal mimo zónu mého komfortu a nejsem přece blbý, abych si činil nějaké násilí nebo dělal nepříjemno, že!“ Asi výmluvy lenochů, dodal bych jako pohodlný člověk.

Tvář 3: strach před trestem okolí.

Jedná se vlastně o kombinaci tváří 1 a 2:  „No jó, v práci jednou ukážu, že mám na víc, a šéf mi naloží další anebo těžší úkoly – to přece nemám zapotřebí!“ Asi vizitka špatné práce nadřízených manažerů, dodal bych jako konzultant.

Tvář 4: konformita protkaná slabou asertivitou.

„Nebudu chtít něco jiného (nebo něco víc) než lidé kolem mne, ke kterým chci (nebo si myslím, že musím) náležet.“ Asi nezralá osobnost, dodal bych jako sociolog amatér.

Tvář 5: slabé osobní vize, sny a cíle.

Když mne nic netáhne dopředu, pohlcuje mne šedý průměr. Ale: Pokud toužím po něčem, co mi nedává spát, co mi zrychluje proud krve v mých žilách, co mne zvedá a nedá upadnout (to byla má definice slovesa motivovat), jsem pak uvedeným směrem aktivní a vzdaluji se od průměrnosti. Dodal bych jako zapalující kouč.

Však ouha. Myslel jsem si, že tendence k průměrnosti vyprchá rychlostí, kterou slábne socialistická výchova v nás a v našich rodičích. Omyl. Těch 5 tváří se stále drží při životě, jsou živeny našimi předsudky a alibi, co jimi zalepujeme zbabělost naší nedokonalosti!

Z filmu Casino Jack si pamatuji jinou silnou hlášku, kterou bych dal jako protipól slov Žáčka v úvodu. Zněla: „Průměrnost je jako slon v pokoji, je všude okolo (průměrnost ve škole, v nočních můrách i v rodině). Buď hrajete první ligu, nebo jste jen otrok, kterému nezbývá než tlačit se v metru… Jsem podle vás sobec? Nas..te si! Vracím to, vracím to všem! Mám podle vás velký ego? Nas..te si dvakrát!“

Co milí čtenáři, jaká cesta je vám bližší – cesta Žáčka nebo Jacka? Nebo při pohledu do zrcadla vidíte škleb jedné z těch 5 tváří?

Hezký neobyčejně průměrný týden přeji!

Autor: Martin Padalík